2.1 Procesuální a vizuální kvality glitch artu

<< 1.2 Glitch jako artefakt šumu | Obsah2.2 Pure glitch vs. glitch-alike >>

Glitchartovou praxi lze zkoumat ve dvou základních rovinách, které byly definovány již v roce 2002 na Glitch Symposiu v Oslu, první konferenci věnované této problematice. Jednu rovinu představuje glitch jako estetický přístup v novomediálním umění, který „vědomě používá a rozvíjí chyby a šum v realizaci (a prezentaci) uměleckého díla“. Druhou rovinou je glitch jako „element kreativního procesu, kde neočekávané konflikty mezi hardwarem, softwarem a člověkem (tzv. wetwarem) hrají důležitou roli v generování samotného díla“. Zatímco vizuální výstup „kolísá v neustálém stavu změny, který může být přizpůsoben, zachycen nebo jinak radikálně modifikován“, glitch jako proces představuje hybnou sílu této transformace. V rámci glitch artu odlišujeme tedy ryzí glitch estetiku ve vizuálním slova smyslu a proces, který tuto estetiku produkuje. (Motherboard, 2002) Procesem v tomto kontextu chápeme spojení experimentálního uměleckého přístupu a nevypočitatelného generativního potenciálu digitálních technologií. Takový proces má samozřejmě také své estetické kvality, mluvíme o tzv. estetice kódu.

Ačkoliv se glitch může na první pohled projevovat chaoticky, přesto disponuje jistou vyšší zastřešující strukturou, která reflektuje právě vnitřní výpočetní procesy počítače probíhající logickým a uspořádaným způsobem (Scott in Moradi, 2009, s. 20). Skutečnost, že se počítače snaží dodržovat své algoritmy za každou cenu, tedy i v nestandardních situacích, které si vyžadují jistou míru adaptability, se může z lidského pohledu jevit jako poněkud nesmyslné.

„Na otrockém sledování pravidel je něco iracionálního. Racionalita je přece o účinnosti a praktičnosti, o nakládání s věcmi tím nejjednodušším a nejvíce ekonomickým způsobem. Počítače, které selhávají nebo vykazují absurdní chování, jsou v jistém smyslu iracionální, třebaže je důvod jejich počínání v principu vysvětlitelný.“ (Sanglid, 2004, s. 206)

Tato iracionalita je však nepochybně nepostradatelnou kvalitou, na níž glitch art staví svou jedinečnost. Existence glitche se totiž odvíjí do „neschopnosti softwaru nakládat s vadnou sadou dat jiným než správným způsobem“ (Manon, 2011, odst. 2). Pokud by se ovšem technologiím dařilo maximálně efektivně řešit každou problematickou situaci, typicky nějakou chybovou hláškou, diagnostikou, apod., neexistoval by pak téměř žádný prostor pro glitch artefakty, bez nichž by jistě glitch art ztratil své opodstatnění1.

Právě neschopnost softwaru správně vyhodnotit glitchové stavy nám odkrývá jistou část z jeho běžně nepozorovatelné funkcionality. Podle Sanglida dochází na odhalení tzv. techné, tedy „materiálních, strukturálních a ideologických fundamentů, které se v každodenním životě staly transparentní, neviditelné“ (2004, s. 205). Materiálním fundamentem můžeme v tomto ohledu označovat binární kód, strukturálním algoritmus a ideologickým pak ideový konstrukt, který stojí za funkcionalitou a posláním celého softwaru. Všechny tyto složky jsou v rámci glitchartové tvorby rozmanitě tematizovány.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

1Vývojáři komerčního softwaru a hardwaru se přirozeně snaží glitch artefaktům předcházet, neboť tyto zpravidla vypovídají o nedokonalosti systému. Glitchartoví tvůrci se tak bežně orientují na nástroje, o nichž se obecně ví, že jsou k chybování náchylnější.

<< 1.2 Glitch jako artefakt šumu | Obsah | 2.2 Pure glitch vs. glitch-alike >>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *