2.5 Analogový a digitální glitch

<< 2.4 Hardwarový a softwarový glitch | Obsah | 3.1 Glitch art a remediace >>

Ačkoliv je pojem glitch aktuálně spojován převážně s digitální technologií, neznamená to, že by k podobným problémům nemohlo docházet i v analogovém univerzu. Následující charakteristika analogové obdoby glitche přispěje k dalšímu vymezování digitálního fenoménu. Kurt Cloninger ve svém článku GltchLnguistx předpokládá, že kvalita narušení se odvíjí od povahy zdrojového signálu (2010). Zkusme tedy nejdříve oba signály technologicky objasnit a definovat jejich rozdíly.

Analogový signál je matematicky znázorněn jako spojitá funkce v rámci kontinuálního času. Digitální signál je oproti tomu funkce, která reprezentuje sekvenci diskrétních, tedy (v čase) oddělených hodnot. (Digital signal; Analog signal, 2012) Digitalizace, tedy přenos spojitého signálu do signálu diskrétního, se realizuje ve dvou fázích. Nejdříve proběhne tzv. vzorkování nebo samplování, kdy je signál rozdělen v určité frekvenci do stejně velkých separátních časových úseků. Jednotlivým vzorkům je pak v rámci kvantifikace přidělena určitá binární hodnota. (Manovich, 2001a, s. 28) Vzhledem k rozdílné povaze obou těchto fenoménů můžeme předpokládat, že se i manifestace jejich glitchů bude v jistých ohledech lišit.

Jak tvrdí Cloninger, „analogový zásah je kvalitativně více graduální, zatímco digitální se může dramaticky měnit“ (2010). Analogový glitch je tedy kontinuální, narušuje obraz postupně a plynule, což vyplývá ze spojité podstaty signálu. Digitální glitch je naopak kvůli své diskrétnosti trhavý, přerušovaný a náhlý (viz srovnání obrázků 2.10 a 2.11). Souvisí to mj. také se samotnou tendencí k závažnějšímu selhání, kterou se oba signály liší. Digitální technologie selhává způsobem, který je často neočekávaný, nevratný a absolutní. V této souvislosti zmiňme např. kompresní formáty, jež mají ve svém zdrojovém kódu choulostivá místa, tzv. metadata, jejichž narušení vede obvykle k tomu, že prohlížeč obrázek vůbec nezobrazí. Oproti tomu k úpadku analogové technologie dochází běžně spíše postupně, což se projevuje progresivním zhoršováním původní kvality a funkcionality. Typickým příkladem může být vyvolaná fotografie, která v průběhu let bledne, nebo několikrát přemazaná VHS či audiokazeta. Digitální destrukce má, jednoduše řečeno, své meze, za nimiž existuje pouze zamrzlý obraz nebo chybová hláška.

2.10 Obvyklá chyba analogové fotografie způsobená vadným přístrojem. Narušení obrazu je graduální. (Autorka: Monika Kolářová)

2.11 Glitch obrazového formátu JPEG. Narušení obrazu je skokové. Dochází na fragmentarizaci.

2.5.1 Kreativní potenciál digitálního glitche

V tomto ohledu můžeme kreativní potenciál digitálního glitche oproti analogovému vnímat jako poněkud limitující. Caleb Kelly ilustruje tento problém na srovnání vinylu a CD nosiče: „Pokud je CD poškrábáno špatně, pokud je příliš mnoho kódu překryto nebo poškozeno, jednoduše nebude hrát.“ Oproti tomu jehla gramofonu „se bude snažit reprodukovat i ty nejvíce poškozené nahrávky a pokusí se přehrát cokoliv, co je na gramofon položeno.“1 (2009, s. 309-310) Analogicky bychom takto mohli porovnat např. digitální video a analogový film. Z praxe experimentálních filmařů je známo, že filmový celuloid je také vysoce odolné médium, které i při větším poškození produkuje určité výstupy, pokud nedojde zrovna k přetržení či namotání. Oproti tomu digitální video má pouze omezený počet výstupů.

Tato skutečnost tak může vyvolávat dojem, že potenciál digitálního glitche může být vlastně brzy vyčerpán a umělci tak nebudou mít kam expandovat. A skutečně, v současnosti jsme již svědky situací, kdy je estetizace některých glitch artefaktů dohnána do extrému, z něhož není cesty dál. Nejvíce skloňovanou „obětí“ tohoto procesu je tzv. datamosh efekt, který mj. zpopularizoval Kanye West v jednom ze svých videoklipů. Pokud ovšem přihlédneme ke stávající velikosti a rozmanitosti digitálního univerza a k jeho neustálému rozvoji, musíme jistě naše obavy zmírnit. Digitální technologie nabízí v současnosti ohromné množství různých standardů a formátů, jejichž vývoj bude jistě doprovázen i objevováním nových glitch artefaktů.

Přes rozdílnost obou signálů se mohou jejich chybové manifestace v některých ohledech podobat. Porovnejme např. glitch obrazového formátu BMP (viz obrázek 2.12) a typický artefakt vznikající narušením analogového televizního signálu (viz obrázek 2.13). Oba příklady vykazují horizontální posun jednotlivých řádků obrazu, což je způsobeno podobností jejich systému kódování. Televizní obraz se zakládá na lineárním schématu, který spočívá v prokládání snímků2. Stejně BMP a obecně řada dalších formátů ukládá obrazové informace v řádcích. Pokud dojde záměrným zásahem ke smazání nebo zkopírování a opětovnému vložení části kódu, tedy k jeho duplikaci, projeví se to vizuálně právě tímto horizontálním posunem.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

1 Tato skutečnost podle Kellyho přispívá mj. tomu, že je vinyl v současnosti stále umělecky zkoumaným nástrojem.

2 Televizní standard PAL pojme 25 snímků za vteřinu. Každý snímek je rozdělen v několika řádcích na dva půlsnímky, které se postupně prolínají s následujícími půlsnímky. Tímto principem je dosaženo dostatečné plynulosti pohybu přenášeného obrazu. Prokládání se využívá aktuálně i v digitálním videu. (Interlaced video, 2012)

<< 2.4 Hardwarový a softwarový glitch | Obsah | 3.1 Glitch art a remediace >>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *