3.3.5 Dokonalé vyprázdnění obsahu

<< 3.3.4 Fyzikální podstata média | Obsah | 3.3.6 Krize autora >>

Materialismus tedy působí proti obvyklému uměleckému přístupu, v němž existuje vždy nějaký reálný či nereálný akt, který se umělec snaží vytvořit nebo reprodukovat pomocí standardního použití jisté technologie. Glitch art čerpá svůj obsah převážně právě z této reprodukce, respektive z jejího chybování, čímž upozaďuje nebo zcela eliminuje reprezentační význam díla.

Finský mediální teoretik Janne Vanhanen1 mluví v této souvislosti o „deteritorializaci techno-utilitárního vztahu mezi umělcem a nástrojem“ a všímá si širšího historického kontextu této tendence, která přichází s mechanizací kulturní produkce. Fonograf, první zařízení na nahrávání zvuku, dokázal zaznamenat samotnou zvukovou vlnu, tedy „přenášet zvuk jako vibraci v médiu“. Takový zvuk byl zachycen tzv. akusmaticky, tedy jako mechanické vlnění, které pozbývá odkazu na svůj akustický původ. (2003, s. 47-48) Analogicky můžeme tvrdit, že podobným způsobem zafungovala i fotografie, která abstrahovala vizuální informaci uchováním odrazu světla od zachycených objektů na světlocitlivém médiu. Digitální technologie tuto tendenci dále intenzifikovala tím, že umožnila reprezentovat jakýkoliv druh informace pomocí jednotného binárního kódu.

Obsahem umělecké exprese v glitch artu se tedy stává samotný reprodukční proces, respektive chyba v tomto procesu, nikoliv tradičně reálný akt, který je technologií reprodukován. V tomto ohledu můžeme tedy glitch vnímat jako „událost, která neodkazuje k žádné jiné realitě, než k realitě její produkce“ (Ibid., s. 51). Glitch sám o sobě je tedy ze sémiotického hlediska jakýsi významově zcela vyprázdněný sebereferenční fenomén.

Glitch art je pochopitelně sémioticky poněkud pestřejší, neboť zpravidla vzniká z původně zachyceného obsahu. Při jeho posuzování je tak třeba brát ohled na to, do jaké míry je originální informace zobrazena či naopak v jakém rozsahu je tato informace kontaminována glitchem. Přesto se však můžeme setkat i s díly, která skutečně nekomunikují žádný obsah kromě své vlastní reprodukce. Ačkoliv se tento fenomén může zprvu jevit jako kontradikce, v praxi se s takovými situacemi setkat můžeme. Vzpomeňme si např. na cyklický feedback efekt, o němž jsme již hovořili jako o šumu zpětné vazby. V oblasti vizuálního glitch artu se můžeme s podobným principem setkat např. ve videu Rosy Menkman Radio Dada (2009) (níže), jež sestává z upravených výstupů vizuální smyčky, kdy byla kamera namířena na obrazovku, která ukazovala realtime záběry (viz obrázky 3.15 – 3.17).

Zcela sebereferenční vyznění má i umělecký cyklus nazvaný DCP Series (2010-) audiovizuálního tvůrce Phillipa Stearnse (viz obrázky 3.18 – 3.20). Americký autor v něm představuje digitální obrazy, které vznikají úmyslnou manipulací obvodů v několika fotoaparátech Kodak DC, jedná se tedy o hardwarové glitche. Záměrnou modifikací CCD snímače2 dokázal umělec eliminovat fázi expozice neboli osvitu, nezbytnou součást běžného fotografického procesu, a docílil tak zajímavých výstupů, které jsou v podstatě vizuální manifestací elektronických procesů zodpovědných za přenos signálů ze snímače na paměťové médium a jejich digitální interpretaci. Tyto procesy jsou přitom rovněž hardwarově manipulovány. CCD jednotka tak v okamžiku stisknutí spouště vysílá informaci, která však nemá nic společného s realitou před objektivem fotoaparátu a je navíc během transferu narušena. Finální obrazy tak odkazují pouze ke vzniku digitálního snímku jako takového. „Referentem v DCP Series je proces digitální fotografie odhalený prostřednictvím manipulace s fyzickým hardwarem během zachycování obrazu“ (Stearns, 2011). V této souvislosti si opět můžeme povšimnout, jak důležitou roli v glitch artu hraje právě jeho procesuální rozměr.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

1Janne Vanhanen analyzuje glitch v hudební produkci. Některé obecné pasáže z textu lze však velmi dobře aplikovat také na vizuální glitch.

2CCD (Charged-coupled device) je elektronická světlocitlivá součástka používaná pro snímání obrazové informace v digitálních videokamerách, fotoaparátech či skenerech (CCD, 2012).

<< 3.3.4 Fyzikální podstata média | Obsah | 3.3.6 Krize autora >>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *