7.2 Glitch art a tradiční instituce

<< 7.1 Problematika institucionalizace glitch artu | Obsah | 7.3 Online galerie >>

Aby byla naše institucionální analýza kompletní, zaměříme se nyní na instituce tradičního typu, které fungují na jistých formálních základech a jsou většinou geograficky ukotveny. Na mysli mám tedy zejména galerie, konference, festivaly a akademickou sféru. Nejprve však odhalíme původ pojmu samotného.

Slovo glitch art se poprvé objevilo v roce 2001, kdy začal svou tvorbu takto nazývat britský umělec Ant Scott, známý pod pseudonymem Beflix. Autor se tak stal slovy Dickieho osobou „jednající jménem světa umění“, která udělila svému dílu „status kandidáta na hodnocení“ a navíc dala jméno novému uměleckému oboru, jenž se o několik let později pevně uchytil v kontextu vizuálního umění. Glitchartová praxe byla pochopitelně známá již dříve, např. z destruktivních netartových hříček či herních modifikací umělecké dvojice JODI (1994-). Teprve až kolem roku 2005 se však stala obecně rozeznávaným úkazem v rámci novomediálního umění a nastoupila cestu relativně autonomnímu vývoji1.

K postupnému etablování přispěla jistě i první konference věnující se problematice glitche v audiovizuálním umění, nazvaná Glitch Symposium, která se konala v roce 2002 v Oslu, na níž byly položeny teoretické základy konceptu. Tohoto setkání se účastnila řada převážně norských a několik zahraničních novomediálních umělců experimentujících s chybovou estetikou včetně již jmenovaného Scotta. Bohužel se však tato akce v příštích letech již nezopakovala.

Ve stejném roce, kdy proběhlo Symposium, vznikla i tradice festivalu Pixelache v Helsinkách, který se zaměřuje mj. na „audiovizuální experimenty a kreativní zneužití technologie“ (Pixelache, 2002). Mezi účastníky se objevili právě i umělci, kteří ve svých dílech zkoumali estetiku glitche, jako např. finské audiovizuální duo Pink Twins (viz např. video Paini z roku 2001).

V roce 2003 přišel vyhlášený festival digitální kultury (a nejstarší svého druhu) Ars Electronica s konceptem Code: The Language of Our Time, který vystihoval generativní povahu digitálního umění, jež představuje fundament glitch artu jako takového. Mezi lety 2005 a 2007 zorganizovali Jon Cates a Jon Satrom sérii „mikrofestivalů“ s názvem r4WB1t5 (Raw Bits), které se zaměřily na propojování glitch artu s noisovou hudbou. Oba umělci se pak v letech 2010 a 2011 podíleli spolu s Nickem Brizem a Rosou Menkman na organizaci podstatně většího festivalu pojmenovaného GLI.TC/H.

Glitch artu věnoval část svého programu i letošní (2012) berlínský festival nových médií Transmediale, jehož podtitul In/compatible odkazoval k problematice kompatibility technologie v dnešní vysoce komplexní síťové kultuře. Mezi další přehlídky věnující se aktuálně glitchi v umění patří např. francouzský festival Databit.me nebo americký FailFest či Bent Festival. Vedle toho se glitch stal tématem i v rámci jednotlivých výstav. Jmenujme např. Glitch Generation, Algorithmic Unconscious (obě New York) nebo Funware v Eidhovenu a Bristolu.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

1 Menkman a Moradi se shodují, že termín „glitch art“ pronikl do slovníku teorie umění někdy kolem roku
2005. Přesto však nejsou schopni určit tento okamžik přesněji. (Menkman, 2011a, s. 7)

<< 7.1 Problematika institucionalizace glitch artu | Obsah | 7.3 Online galerie >>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *