7.4 Akademická akceptace glitche

<< 7.3 Online galerie | Obsah | SHRNUTÍ >>

Do akademické sféry proniká pojem glitch art zřejmě s první závěrečnou prací k této tématice nazvanou Glitch Aesthetics (2004) britského designéra Imana Moradiho, jenž v roce 2009 sestavil spolu s dalšími autory obrazovou knihu Glitch: Designing Imperfection, obsahující díla významných glitchartových umělců. Doposud nejobsáhlejší prací, která se odborně věnuje glitch artu, je pak publikace Glitch Moment(um) z roku 2011, za níž stojí holandská umělkyně a teoretička Rosa Menkman, mj. autorka Glitch Studies Manifesto (2010) a Vernacular of File Formats (2010). Aktuálně se glitchem z různých perspektiv zabývá i mediální teoretik Peter Krapp v knize Noise Channels: Glitch and Error in Digital Culture (2011) a kolektiv autorů v titulu Error: Glitch, Noise and Jam in New Media Cultures (2011).

Glitch si vedle toho získává pozornost také mezi uměleckými kritiky a recenzenty. Jmenujme např. internetové magazíny o digitální kultuře jako Furtherfield, Neural, Digicult nebo designový časopis IdN, který glitchi věnoval celé jedno tématické číslo.

V této kapitole jsme nastínili institucionální kořeny glitch artu. Podařilo se nám prokázat, že svět glitchartového umění má své specifické instituce, ať již formálního, či neformálního charakteru, které udílí status kandidáta na hodnocení. Z výše uvedené analýzy je evidentní, že se glitchartová scéna jistým způsobem aktivně vyvíjí a definuje a že je do určité míry rozeznávána a respektována i v akademických a kritických kruzích.

 << 7.3 Online galerie | Obsah | SHRNUTÍ >>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *