SHRNUTÍ

<< 7.4 Akademická akceptace glitche | Obsah | ZÁVĚR >>

Vzhledem k velmi komplikované povaze zkoumaného fenoménu předložíme nyní kompaktní přehled poznatků, které vyplývají z této práce.

Glitch v obecném významu označuje neočekávanou nežádoucí událost ve vzájemném vztahu člověka a technologie. Jedná se o prchavou závadu, která snižuje výkon a omezuje funkcionalitu, ale zpravidla nevede k absolutnímu selhání. Glitch odhaluje fragmenty tzv. techné – komplexního systému materiálních, strukturálních a ideologických fundamentů, které se pro nás staly v běžném kontaktu s danou technologií prakticky neviditelné.

Glitch demaskuje nebo zdůrazňuje šum, jakožto materiál, na němž probíhá technologicky zprostředkovaná komunikace. Ačkoliv je dnes často stlačen pod rozlišovací schopnosti lidských smyslů, přesto bude šum vždy nevyhnutelnou součástí tohoto přenosu, neboť dává komunikované informaci význam. Glitch je užitečný v tom, že nám tuto skutečnost neustále připomíná a svou mediální reflexivitou nás odvrací od imerzivního procesu imediace.

V oblasti novomediálního umění vnímáme glitch dle Menkmanové jako skutečné a/nebo simulované přerušení očekávaného či konvenčního toku informací nebo významů v rámci digitálních komunikačních systémů, které ústí ve smyslově vnímanou poruchu nebo chybu. Tato chyba může mít jednak podobu glitch artefaktu, pokud se jedná o vizuální či audiální produkt, a jednak formu uživatelské zkušenosti, kdy v rámci určitého rozhraní nedochází k naplnění běžných uživatelských cílů a očekávání.

O glitch artu začínáme hovořit tehdy, když je jistá nežádoucí technologická chyba vyjmuta ze svého původního prostředí a rekontextualizována jako objekt estetického zájmu. Slovy Dickieho hovoříme o okamžiku, kdy je konkrétnímu glitchi udělen status kandidáta na hodnocení světem umění. Touha po kontrolování těchto náhlých událostí a po jejich kreativním využití pak přivádí umělce k záměrné iniciaci glitchů a jejich experimentálnímu a konceptuálnímu zkoumání. Vznikající artefakty se pak dále estetizují v rámci více konvenčních designových přístupů, které začleňují glitch estetiku do populární kultury.

Celou tuto oblast je třeba vnímat jako kontinuum mezi dvěma extrémy, zcela původním glitchem (pure glitch) a jeho dokonalou imitací (glitch-alike). Postupný vývoj z prvního jmenovaného bodu do druhého lze označit slovy Menkmanové za domestikaci, standardizaci či formalizaci čistého glitche, která vyprazdňuje jeho komplexní procesuální pozadí ve prospěch čirého vizuálního prožitku. Tímto směrem roste přirozeně i řízení tvůrčích výstupů. Výchozí, dokonale spontánní projev technologie je na druhém konci podroben absolutní kontrole autora.

Problematika pravého a simulovaného glitche je pochopitelně při posuzování glitch artu na místě, obecně by však neměla hrát tak velkou roli. Ostatně drtivá většina diváků ani není schopná konkrétní efekty technologicky objasnit. Proto je mnohem důležitější položit si otázku, jakým způsobem a proč je konkrétní dílo vnímáno jako glitch. Glitch art je v tomto ohledu chápán jako umělecký žánr, který se neustále formuje vlivem divácké a kritické reflexe. Funguje tak více jako sociální konstrukt než definitivní kategorie.

Proto i naše kategorizace není pochopitelně zcela absolutní a konečná a je třeba ji chápat jako zachycení aktuálního stavu tohoto fluidního fenoménu. V rámci glitch artu jsme takto postihli několik odlišných tvůrčích přístupů. Poškozování kompresních algoritmů obrazových formátů, kdy jsme ukázali typické artefakty a vysvětlili jejich původ. Záměrné vyvolávání nedokonalostí ve vypisování trojrozměrných dat a modifikaci 3D prostoru počítačových her. A narušování běžné funkcionality uživatelského rozhraní v prostředí webového prohlížeče a operačního systému počítače.

Glitch art je však celkově velmi objemnou kombinací různých technik, přístupů a technologií, jak v rovině hardware – software, tak i analogový – digitální. Pro bližší představu o této tvůrčí pestrosti bych doporučil obrazovou publikaci Imana Moradiho Glitch: Designing Imperfection, která v závěru vysvětluje, jak konkrétní prezentované glitche vznikaly.

Další výzvou práce bylo zasadit glitch art do uměleckého kontextu. Institucionální analýza prokázala, že v rámci glitch artu sledujeme jednak komunitní systém organizace, který se odehrává online na sociálních sítích a prostřednictvím fyzických společenských jednotek, které se situují v některých světových metropolích, a jednak obvyklé institucionální principy, jako jsou festivaly, symposia nebo výstavy v galeriích, s čímž souvisí i uznání ze strany tradičních institucí, jejich kurátorů a širší kritické i laické veřejnosti.

Vedle toho jsme glitch art zařadili do tradice modernistického uměleckého přístupu, který odvrací pozornost od obsahu díla k jeho formě. Analogií k experimentálnímu filmu jsme definovali glitchartovou praxi jako digitální materialismus, který se obrací k materiální podstatě digitální technologie, tedy k šumu. Paralelami k dalším uměleckým směrům jsme určili některé konceptuální kvality glitch artu, jako je práce s nahodilostí a s generativitou technologie, antinarativita, záměrná dezorientace diváka či absolutní vyprázdnění obsahu.

<< 7.4 Akademická akceptace glitche | Obsah | ZÁVĚR >>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *