ÚVOD

<< ABSTRAKT | Obsah | 1.1 Glitch – technologické vymezení >>

Digitální reprodukční technologie se již nějakou dobu významným způsobem podílejí na utváření procesu sociální interakce. Vlivem této skutečnosti přirozeně dochází k jejich širší kulturní reflexi, ať již je to hnutí kyberpunk, net art, nebo software studies. Nedílnou součástí každé technologie je ovšem i tendence k selhávání, které odhaluje její skutečnou materiální podstatu a znemožňuje dosáhnout dokonalé reprodukční transparence. Jak ovšem vyplývá z myšlenek Paula Virilia, nehoda, nebo chcete-li neočekávaná událost, je vždy ve výsledku hybatelem pokroku, neboť odkrývá dosud nemyslitelné souvislosti, někdy až za hranicemi stávajících paradigmat, a vybízí tak k dalšímu zdokonalování (viz knihu The Accident of Art).

Ani na první pohled dokonalá digitální technologie není pochopitelně bezchybná, což jistě potvrdí mnohý uživatel. Ostatně jak Lev Manovich přiznává, ačkoliv je teoreticky počítač prezentován jako nástroj bezchybné replikace dat, při jeho praktickém využití se vždy potýkáme se ztrátou dat, degradací a šumem. Šumem, který je často daleko silnější nežli šum analogových médií (2001a, s. 55) a který má i hluboký sociokulturní rozměr. Právě k této oblasti se obrací předložená diplomová práce.

Cílem práce je zmapovat fenomén využití technologické chyby ve vizuálním umění, v angloamerické literatuře popisovaný jako glitch art, a odhalit jeho specifické vlastnosti. Glitch je neočekávaná komplikace v přenosu informací a na každý pád je důrazným připomenutím dnes již takřka mytické věty Marshalla McLuhana „medium is the message“. Ostatně variace tohoto výroku „medium is the massage“ údajně vznikla právě chybou při sázení textu (McLuhan, 2012). Jak symbolické.

Hlavním argumentem práce je teze, že glitch v umění nám vedle čistě estetického prožitku dává nahlédnout do nitra technologie, čímž odhaluje její funkcionalitu a přispívá tak k hlubšímu pochopení jejích materiálních, strukturálních a ideologických fundamentů, které se pro nás staly vlivem logiky imediace v běžném životě téměř neviditelnými. Vedle toho práce předkládá argumenty, které zasazují glitch art do širšího uměleckého diskurzu. Text se tak pohybuje na pomezí uměleckého a technologického diskurzu a snaží se tyto aspekty dle výše uvedené teze vhodně prolínat.

Nejprve odhalíme etymologický původ slova a význam, v němž se aktuálně v technologickém kontextu používá (kap. 1 >>). V následující kapitole definujeme jeho procesuální a estetické kvality (kap. 2 >>). Glitch art posléze zasadíme do širšího kontextu nových médií a informační teorie. Objasníme, jakým způsobem se v jeho případě projevuje proces remediace v pojetí Boltera a Grusina a v jakém vztahu je glitch k informačnímu šumu (kap. 3.1 >>). Na základě těchto úvah pak nahlédneme problematiku z hlediska teorie umění a popíšeme koncept digitálního materialismu (kap. 3.3 >>). V další kapitole pak dojde na typizaci konkrétních uměleckých projevů glitche, která pramení z obsáhlé kurátorské rešerše vzniknuvší pro potřeby této práce (kap. 4 >>). V posledním oddíle odhalíme širší umělecký kontext glitchartové praxe. Učiníme tak jednak formou analogie k vizuálním kvalitám paradigmatických uměleckých děl a směrů (kap. 6 >>) a jednak s využitím Dickieho institucionální analýzy (kap. 7 >>).

Glitch art je fenoménem, který v posledních letech získává pozornost akademické veřejnosti. Práce vychází z myšlenek teoretičky a umělkyně Rosy Menkman, která ve své publikaci Glitch Moment(um) a v dalších textech předkládá doposud nejobsáhlejší teoretický základ pro zkoumání tématu. Další důležité podněty poskytuje Iman Moradi ve své práci Glitch Aesthetics a v první publikované sbírce glitchartových děl Glitch Art: Designing Imperfection. Vedle toho práce čerpá ze zkušeností mnoha autorů, což je jistě příslibem autentické reflexe. Znalost procesuálních kvalit glitch artu je mimochodem velmi důležitou podmínkou správného uchopení fenoménu, proto i autor této práce studoval prakticky některé základní glitchartové postupy, což dokládá v textu vlastními vizuálními výstupy.

V českém prostředí se tématu věnuje zatím pouze okrajová pozornost. Problém podle mého názoru tkví také v existenci jisté pojmové nevyjasněnosti. Glitch je přeci jen termínem, který zatím nemá své místo v jazykovém úzu. Přesto věřím, že ačkoliv mohou využívat jiných pojmenování, čeští novomediální teoretici a umělci mají tento koncept v povědomí. Za zmínku stojí práce absolventa aplikované informatiky na MU v Brně Ivana Proiose, kterou mohu doporučit pro bližší technologické objasnění pojmu. Vedle toho bych ještě poukázal na českého autora a kolegu z oboru Tomáše Kořínka, jenž využívá glitche a obecně reprodukčních nedokonalostí ve své tvůrčí činnosti.

Práce si neklade ambici vytvořit vyčerpávající teorii uměleckého využití glitche, což vzhledem k vysoce těkavé povaze tohoto fenoménu v podstatě ani není možné, ale spíše se snaží zachytit a popsat stávající glitchartové praktiky ve své tvůrčí rozmanitosti a poskytnout tak jakýsi odrazový můstek pro budoucí podrobnější výzkum této problematiky. Glitch art je zde vnímán především jako sociální konstrukt, který vznikl na základě jisté společenské shody, nikoliv jako úzce definovaný fenomén.

<< ABSTRAKT | Obsah | 1.1 Glitch – technologické vymezení >>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *